Dobré a špatné děti
Pixabay
Před nějakou dobou se na jednom „maminkovském“ fóru objevila diskuse o adopci dětí. Pod touto diskusí se objevily i komentáře, které adopci dětí ženám rozmlouvaly. Ale proč? Spoustu lidí má adopci spojenou s dětmi z dětských domovů.
V dětských domovech však nejsou kvalitní děti, nalézá se tam jen „vadné zboží“. Do dětských domovů se totiž dostávají jen děti „feťáků, zlodějů a asociálů“, případně ještě grázlové a tací, které v normální rodině rodiče nestrpí. Z těchto dětí tedy nikdy nevyrostou dobří lidé, budou z nich opět jen „feťáci, zloději, alkoholici a asociálové“.
Dobré versus špatné
Dobré děti jsou ty, které jsou poslušné, slušně vychované, nikdy nevyvedly žádnou klukovinu a samozřejmě vystudují vysokou školu. Špatné děti jsou ty, které neumí ani pozdravit, znají alespoň jedno sprosté slovo, ve škole mají známky horší než jedničky, nikdy z nich nic nebude a rostou jen pro kriminál.
Jak však tyto děti od sebe rozlišit, třeba na ulici, z dálky? Rozeznáme je od sebe?
Je možné na první pohled rozlišit slušně vychované dítě od vyloženého grázla, budoucího lékaře nebo doktora práv od budoucího kriminálníka?
Pixabay
){kind=link}
Děti a dospělí
Děti jsou především děti. Maličké jsou povětšinou všechny rozkošné a roztomilé. Později občas zazlobí, někdy jsou drzé nebo neomalené, občas mohou vyvést i nějakou tu klukovinu. Později se často snaží vypadat dospěle a nesnáší, když je někdo nazve dítětem. Nic to však nezmění na faktu, že se jedná o děti.
Některým dětem jde učení lépe a jiným hůř. Některé děti běhají po lese, po hřišti, neudržíte je na místě a bez pohybu se zkrátka neobejdou. Jiné děti nevytáhnou paty z domu a hltají jednu knihu za druhou. Jsou děti, o kterých nikdo nemůže říci křivého slova a na druhé straně jsou děti, které se přimotají ke každému průšvihu.
Děti se mezi sebou povětšinou dělí na kamarády a na ty ostatní. Dospělí však dokáži dělit děti na dobré, špatné, grázly, na ty které to v životě někam dotáhnou a na ty které nikdy nic nedokáží a rostou pro kriminál. Dokáží však dospělí děti opravdu zařadit do té správné škatulky?
Pixabay
Jasná a nejasná budoucnost
V dobách dávno minulých bylo mnohem očividnější, kdo bude mít růžovou budoucnost a kdo bude třít bídu s nouzí. Dnes to již tak očividné není. Dítě bohatých rodičů může nakonec skončit třeba ve vězení a dítě z chudé rodiny se může stát třeba nejlepším kardiochirurgem na světě.
Dítě, které se neumí chovat, chodí za školu a prolézá jen tak tak, může klidně dostat rozum, zamyslet se nad sebou i nad svým životem a může se stát vyhledávaným právníkem nebo truhlářem. Zato i premiant může sklouznout k drogové závislosti a namísto zářné budoucnosti může zemřít jako velmi mladý, bez blízkých kolem sebe.
Kdo však je takový jasnovidec, že na první pohled rozezná budoucí osud dítěte?
Pixabay
Dětský domov
Dětský domov není shromaždištěm beznadějných případů. Naopak, má být místem, které i dětem bez rodiny (nebo těm, které ve vlastní rodině vyrůstat nemohou) dá možnost připravit se na budoucí život, hodnotný a kvalitní. Ne vždy je to jednoduché, ne vždy se to podaří, ale stejně je tomu přeci i v rodinách. Zkoumal někdo z těch, kteří kritizují děti z dětských domovů nebo domovy samotné, například statistiky odsouzených? Opravdu jsou věznice plné bývalých dětí z dětských domovů? Opravdu sklouznou k drogové závislosti jen děti z dětských domovů?
Bohužel, většina dětí z dětských domovů skončí velmi špatně. A rozdíly mezi dětmi ze skutečných domovů a z dětských domovů jsou propastné.
To jsi někde vyčetl nebo viděl nějakou statistiku? Neříkám, že nemáš pravdu, jen by mě to opravdu zajímalo. Znám kluka, kterej byl neuvěřitelně snaživej, a právě proto, že žil v dětském domově, tak bojoval, aby si vytvořil takové podmínky, které mu v dětském domově nemohly být poskytnuty, a aby se měl lépe, až dětský domov opustí. Naopak znám taky spoustu jiných teenagerů a adolescentů, jejichž výchovu rodiče těžce podcenili (nebo prostě nezvládli) a ti neumí nic jiného než ničit věci a flákat se. Střídají školu za školou až ve dvaceti skončí na pracáku.
Jsem původním povoláním učitel. Tvrdili nám to na různých školeních. Neověřoval jsem si to, ale předpokládám, že je to pravda. Každý druhý z děcáku má do pěti let od odchodu problémy se zákonem. Kdyby se to počítalo v delším odstupu, bylo by to ještě horší.
Samozřejmě v absolutních číslech je víc špatně vychovaných "z normálních rodin". Ale co je to dnes normální rodina?
V relativních číslech jsou ale děcáky katastrofa. Po hmotné stránce tam děti nestrádají. Skoro naopak. Ale nenaučí je tam žít ve společnosti. (No, oni by se to asi ve vlastních rodinách taky nenaučili...)
Udkládám si úkol o tom do pár týdnů napsat.
V tom případě, se budu na článek těšit :)
Právě toto není již nějakou dobu tak docela pravda. Onen "proces začleňování do společnosti a osamostatnění" je dnes nastaven mnohem lépe než tomu bývalo.
Ano, mezi dětmi se najdou takoví, kteří o jakékoli začlenění do společnosti nestojí. Ale děti s podobným smýšlením se najdou i mimo dětské domovy.
Přiznávám, že ve skutečnosti jde o celkem složité téma, které jsem zjednodušil. Avšak šlo mi především o to, poukázat na nesmyslnost paušalizace a generalizace problému. Není vše jen černé a bílé. Všechny děti z dětských domovů nejsou špatné, nejsou to beznadějné případy, a všechny ostatní děti nejsou jen dobré.
Děti samotné nemohou za to, že skončí v domově. V životě to mají mnohem náročnější a po opuštění snadněji sejdou na scestí.