[Back In Time] London Vacation - Day 1: Bloody Airports

in #travel6 years ago (edited)

On Saturday we returned from our trip to London, and as I promised, it is time for a flood of travel posts. I'll start from the first day and try to recall every detail. I'll train my memory at least. Luckily, I have a pretty decent photo cheatsheet in my phone.

Some larger museums, monuments, and attractions deserve their own post. They will follow after this Back In Time series so stay with me!

Day 1: Bloody Airports


As the name suggests, today's diary will be about the way to London. I ordered the tickets in June, and they were quite cheap. Of course, I was looking for the cheapest flights because we don't print money. Our destination was London Stansted, from which we then have to take a bus to London center. Respectively to Stratford.

In Prague


The plane was supposed to depart at five o'clock, but we went to the airport at one, because I never checked in big luggage. It may take quite a while, they said. Well, it didn't take a while. We were bored at the airport, and the counter was opened about an hour after our arrival. However, I'm glad that the Václav Havel Airport is as it is.

First of all, we wanted to find a McDonald's to have lunch (in my defense, normal restaurants are expensive at the airport). I really thought there was one, but wasn't. There were only Burger King and KFC. We didn't choose anything at BK but to not to make our long journey from Terminal 1 to Terminal 2 unnecessary; we went to at the view at least. We could compare the size of the airplanes here.

V sobotu jsme se vrátili z naší dovolené v Londýně a jak jsem slíbila, přichází čas na záplavu travel postů. Začnu prvním dnem a pokusím se si vybavit každý sebemenší detail. Aspoň trochu potrénuju paměť. Naštěstí mám v mobilu docela slušný tahák v podobě fotek.

Některá větší muzea, památky a atrakce si zaslouží vlastní post. Ty budou následovat hned po této Back In Time sérii, takže zůstaňte se mnou!

Den první: Debilní letiště


Jak již název napovídá dnešní deníček bude hlavně o cestě. Letenky jsem objednávala v červnu a vyšly poměrně levně. Teda samozřejmě jsem vyhledávala ty nejlevnější lety, protože peníze netisknem. Naším cílovým letištěm tedy byl London Stansted, ze kterého se poté musí jet autobusem do centra Londýna. Resp. do Stratfordu.

V Praze


Letadlo mělo odlétat až v pět, ale na letiště jsme vyrazili už v jednu, protože jsem nikdy neodbavovala zavazadlo. Prý to může zabrat docela dost času. No, nezabralo. Zbytečně jsme se na letišti nudili a přepážku otevřeli asi až za hodinu po našem příjezdu. Ještě že Letiště Václava Havla je takové, jaké je.

Nejdříve jsme chtěli najít mekáč, abychom si dali oběd (na mou obranu normální restaurace jsou na letišti drahé). Fakt jsem měla za to, že tam je mekáč, ale nebyl. Byl tam jen Burger King a KFC. V BK jsme si nic nevybrali, ale aby naše dlouhá cesta z Terminálu 1 na Terminál 2 nebyla zbytečná, šli jsme se podívat alespoň na vyhlídku. Zde jsme mohli porovnat velikosti letadel.


Guess which one was ours :)

But there was nothing happening in the view, so we decided to kill time in KFC. We ordered Twisters, which were quite disgusting. I've never eaten worse. The salad that was in them seemed to be already used. We didn't get a stomachache, so we went to hypnotize the board where the check-in counter was supposed to show. It took quite a while.

There already were a few people waiting. Some Asians had been at the counter for a long time. So long that some lady before us gave up and went to spend her time elsewhere. But it wasn't the passengers' fault. The computer at the counter was not working properly. The family before us managed their check-in quite quickly, but we stood there for a few minutes. We were waiting for a computer restart. Fortunately, everything went well because a few days earlier I found out that the luggage was not mentioned on the ticket even though I had prepaid it. I didn't know if I messed up something or not.

We still had a few hours left, and so we went down to the airport mini-museum. They have some special clothes and gadgets, historical films and several tablets with games for kids here. But most of them were out of order. The cherry on a cake was a free photo of you with one of about five backgrounds with an airport theme. Then you could send the photo to your email. It would be great if some family didn't have a picnic on the green screen. So we have a part of the head of a foreign father in our photo. I think there are more than enough seats in our airport, so I really don't understand what they were trying to do. Stupid Czechs... After our photo shoot, we decided to spend time in the stores after passport control.

My fiance didn't fly in his life, so he couldn't even put his passport in the reader (display was showing him the procedure). Some guy must help him. We have a biometric passport. You put a passport in the reader first. Then you wait for a while before it loads, and then you can go to the next door. There you stand on the marked signs, and it will take a photo of you, and you can go deeper into the terminal.

We sat there as close as possible to the information boards and waited. We had almost two hours ahead of us. We were playing games, I was trying to read, and occasionally we went to the restroom. On one journey from a restroom, I noticed that that giant plane is departing. So we went to see it, and when it disappeared out of our sight, we went back to the chairs and waited. The board showed that the expected departure would be delayed by one hour due to the weather. Awesome. Well what could we do, we waited further.

Even before the time of the original departure, the Gate number appeared on the board. Somehow we didn't care, because we have to leave at 18:20, right. There was no need to hurry. After a few minutes, I looked at the board again and what I didn't see. The new time - 18:20 - WAS GONE! I started to panic. What the hell is this, we won't make it in time!

We were running to our Gate, but there was a huge queue, and on the board, I saw something about boarding! I started to panic even more. Before we get to the control, it will depart! Not that we could make it. It was clearly said that we wouldn't depart until 18:20.

We were all nervous on the queue and went through the control. Of course, nobody was boarding... People just sat and waited in the waiting room. We joined them. Fortunately, there was an automat with water in the waiting room. Otherwise, we would have dried up. Liquids and airports are not friends. I'm telling the fiancé that he can pay by card in that one (the machine where people were standing). So he got off and went to buy a drink. Suddenly I hear the clink of falling coins as if somebody won in a slot machine. "You can't pay by card, but by the banknotes. I tried to put a card in it, and nothing happened," said the winner. "I thought the other machine," and I knock on my forehead in my mind. What will we do with two pounds of Czech coins in London?

My fiancée had a bad day. At first, he didn't know what to do with his passport then he forgot to take out his phone from his pocket before going through the control and then the drink.

But there couldn't be anything wrong with boarding the plane. Well, wait. I bought priority tickets. Two queues should, therefore, be created in the waiting room. Priority and non-priority. But there was very little space in the priority one, and as soon as the bus arrived to take us to the plane, all the passengers began to crowd on the door to get there as soon as possible. Of course, that made me upset, because even people without priority did that. I bought a priority ticket, so damn I want to be on the plane before the others?! At the airport, they thought about it, and some guard checked the tickets. All the non-priority people who were hammering forward were unlucky and sent away. But we were still buried in a crowd of other people, and we couldn't get to the door. But the airport thought about it either. He asked if there was anyone else on the back with priority. That was my moment. I immediately raised up my hand with our dark blue flight ticket (non-priority was white). The crowd broke up, and we finally got on the bus and to the plane. My fiance then made fun of my reaction. The priority wasn't important to him I guess. He probably didn't realize that it cost us money.

Nic moc se ale na vyhlídce nedělo, takže jsme se rozhodli zabít čas v KFC. Objednali jsme si Twistery, které byly docela hnusné. Horší jsem snad nikdy nejedla. Ten salát, co v nich byl, vypadal už značně použitě. Břichabol se ale nedostavil takže jsme šli hypnotizovat tabuli, kde se mělo ukázat číslo odbavovací přepážky. Docela jim to trvalo, ale dočkali jsme se.

Už tam pár lidí čekalo. Na řadě byli nějací Asiati, kteří byli u přepážky hrozně dlouho. Tak dlouho, že to nějaká paní před náma vzdala a šla se zabavit jinam. Cestující za to ale nemohli. Nějak stávkoval počítač na přepážce. Rodinka před náma to zvládla celkem rychle zato my jsme tam opět na pár minut zkejsli. Čekali jsme na restart počítače. Naštěstí ale vše proběhlo v pořádku. Pár dnů předtím jsem totiž zjistila, že to zavazadlo vůbec není zmíněné na té letence, i když ho mám předplacené. Netušila jsem tedy, jestli jsem náhodou něco nezvorala.

Stále nám zbývalo několik hodin a tak jsme si je šli zkrátit do takového letištního mini muzea. Mají tam nějaké to speciální oblečení a udělátka, historické filmíky a několik tabletů s různými hrami pro děti. Většina ale byla mimo provoz. Zlatým hřebem je možnost se zadarmo vyfotit s jedním z asi 5 pozadí s letištní tematikou. Fotku si pak pošlete na email. To by bylo skvělé, kdyby se na místě se zeleným plátnem, které má sloužit pro pózování, neusadila nějaká rodinka. Na té lepší fotce je tedy vidět část hlavy cizího fotra. Myslím, že zrovna na našem letišti je míst k sezení víc než dost, takže opravdu nechápu, o co se tam snažili. Prostě Češi... Zbylý čas už jsme se rozhodli strávit mezi obchůdky za pasovou kontrolou.

Snoubenec v životě letadlem neletěl, takže ani neuměl strčit pas do čtečky (ne, že by mu postup neukazoval displej). Musel mu poradit týpek, co posílal lidi do jednotlivých, jak to jen nazvat, kukaní. Máme totiž biometrický pas. Člověk nejdříve vloží pas do čtečky. Chvíli se počká než se načte a pak jste vpuštěni k dalším vrátkům. Tam se postavíte na vyznačené značky a vyfotí vás to. Pak vás to pustí dál do útrob terminálu.

Tam jsme si sedli co nejblíže k informačním tabulím a čekali. Měli jsme před sebou téměř dvě hodiny. Hráli jsme hry, já se pokoušela číst a občas jsme si odskočili za záchod. Při jedné cestě z malé potřeby jsem zahlédla, že zrovna odlétá to obří letadlo. Tak jsme se na něj šli podívat a když zmizelo z dohledu, vrátili jsme se na židličky a čekali. Na tabuli se ukázalo, že předpokládaný odlet je o hodinu posunut na 18:20 kvůli počasí. Fakt super. No co se dá dělat, čekali jsme dál.

Ještě před časem původního odletu se na ceduli objevilo číslo Gatu. Nějak jsme to neřešili, vždyť přece máme odlétat až v 18:20, že jo. Nebylo kam spěchat. Po pár minutách jsem se ale opět podívala na tabuli a co nevidím. Ten nový čas - 18:20 - z té tabule ZMIZEL! Začala jsem panikařit. Co to sakra má bejt, vždyť to nestihnem!

Běželi jsme na Gate, tam už ale byla fronta jak kráva a na tabuli bylo napsáno, že se prý už nastupuje! Začala jsem panikařit ještě víc. Než se dostanem na řadu, tak nám to uletí! Ne že bychom za to mohli. Bylo jasně řečeno, že se bude odlétat až v 18:20.

Celí nervní jsme vystáli tu frontu a prošli prohlídkou. Samozřejmě, že se ještě nenastupovalo... Lidi jen seděli a čekali v čekárně. Přidali jsme se k nim. Naštěstí byl v čekárně nápojový automat. Jinak bychom uschli. S tekutinami na letišti to totiž není žádný med. Říkám snoubínovi, že tamten (automat, u kterého zrovna stáli lidi) bere karty. Sebral se tedy a šel koupit pití. Najednou slyším cinkot padajících mincí, jako by někdo vyhrál ve výherním automatu. "Ono to nebylo na karty, ale na bankovky. Jsem se do toho snažil narvat kartu a ono nic," tvrdí výherce. "Já myslela ten druhej automat," a v duchu si klepu na čelo. K čemu nám v Londýně budou dvě kila českých mincí?

Snoubenci to celkově ten den nemyslelo. Nejdřív ten pas, na prohlídce si zapomněl vytáhnout mobil z kapsy před průchodem rámem a pak to pití.

Na nástupu do letadla se už ale nic zkazit nedalo. Teda počkat. Koupila jsem letenky s přednostním nástupem. V čekárně se tedy měly vytvořit dvě fronty. Prioritní a neprioritní. Jenže v té prioritní bylo hrozně málo prostoru a hned jak přijel autobus, co nás měl odvézt k letadlu, tak se všichni cestující začali namačkávat na dveře, aby tam byli co nejdřív. To mě samozřejmě vytočilo, protože se před nás rvali i ti bez přednostního nástupu. Jsem si koupila prioritní letenku, tak sakra chci být v letadle dřív než ostatní?! Na letišti na to ale mysleli a nějaký pán letenky kontroloval. Všichni neprioritní, co se namačkali dopředu měli smůlu a byli posláni pryč. My jsme ale stále byli pohřbení v davu dalších lidí a nemohli jsme se dostat ke dveřím. Ale i na to pán myslel. Vylezl a zeptal se jestli tam vzadu není ještě někdo s prioritou. To byl můj okamžik. Zvedla jsem okamžitě ruku s naší tmavě modrou letenkou (neprioritní byla bílá). Dav se rozestoupil a my se konečně dostali do toho autobusu a jelo se k letadlu. Snoubenec si pak dělal z mé reakce srandu. Jemu ta priorita asi nepřišla tak důležitá. Nejspíš si neuvědomoval, že nás to stálo peníze.

IMG_20180802_180847(1).jpg

In airplane


We entered the airplane through the rear entrance because this time I booked the seats in the back behind the wing. I was so nice to let my fiancée sit at the window. It was his first flight. He was excited as a small child from it, and he still shot something. The wind power plants in the sea he liked the most.

In the cabin, it pleasantly surprised me that the instructions how to fasten your seatbelt, to put on a life jacket, etc. were also in the Czech version because not all low-cost flights have them. But the crew spoke only English, and we didn't understand some reports. Especially due to the noise from the speakers.

The flight went smoothly.

At Stansted


After arriving at Stansted, we went into a building where some surprise waited for us. Most Gates are quite far from the airport hall, and the only access to them is with a train that is completely automated. So no man drives it. It has about two wagons, and there are almost no seats. There are three stops. Gate 1 - 19, Gate 20 - 39 and Airport Hall. It was quite an experience because we went to the first door and saw everything from the perspective of the driver (who was not there). I tried filming it, so here's a little tasting:

V letadle


Do letadla jsme nastupovali zadním vchodem, protože jsem tentokrát zarezervovala sedadla v zadní části za křídlem. Byla jsem tak hodná, že jsem snoubenci dovolila sedět u okýnka. Přece jen letěl poprvé. Z letu byl nadšený jak malé dítě a pořád něco fotil. Nejvíc se mu líbily větrníky ukotvené v moři.

V kabině mě příjemně překvapilo, že takové ty pokyny, jak si zapnout pás, nasadit záchrannou vestu atd. zazněly i v české verzi, protože to u nízkonákladových letů není samozřejmé. Posádka ale mluvila jen anglicky a takovému hlášení jsme vůbec nerozuměli. Hlavně kvůli šumu z repráků.

Let proběhl hladce.

Na Stanstedu


Po příletu na Stansted jsme vlezli do budovy, kde na nás čekala taková zvláštnost. Většina Gatů je docela daleko od letištní haly a jediný přístup k nim je pomocí takového vláčku, který je zcela automatizovaný. Tedy neřídí ho žádný člověk. Ten má asi dva vagónky a není tam skoro žádné místo k sezení. Zastávky jsou dohromady 3. Gate 1 - 19, Gate 20 - 39 a letištní hala. Byl to docela zážitek, protože jsme vlezli hned do prvních dveří a viděli vše z perspektivy řidiče (který tam nebyl). Zkusila jsem to natočit, takže zde je malá ochutnávka v podobě gifu:

ezgif.com-optimize.gif

In the hall, we first had to pass passport control, which was essentially the same as in our country. Then we had to pick up the luggage. It was already spinning on the belt, so we didn't have to wait for it, and we went to find a bus stop to get to the center of London.

Because of the flight delay, we didn't catch the bus we booked. Fortunately, on the ticket, they wrote that you could also go one hour sooner or later if there is a place on that bus. So we found out when the next departed and went to look for our bus stop.

There was a bus stop marked on the ticket, so it was easy to find. We stood there and waited. But there were only some bizarre public buses coming in, which had complete nonsense mentioned on the light panel instead of the name of the destination. But really nonsense. It started to be weird. There was no mention of going to London anymore. My fiance went to ask some girls in a stand where they were selling bus tickets. Those women told him to go through the second exit.

We came to the second exit and went again to those strange bus stops. We turned around confused. We were really desperate and angry. Then I noticed that one bus driver is waving at us. After a while I went to him. He asked if we were looking for a bus to London. I told him that yes, to Stratford.

I'm glad he noticed us! Otherwise, the next bus would have left without us. He told us to go to an underpass that we didn't even notice, at the end of which was the bus station with the long-distance buses. We found it just in time it was about ten minutes before the bus arrived and we finally could sit and relax.

V hale jsme nejdřív museli projít pasovou kontrolou, která probíhala v podstatě stejně jako u nás. Následovalo vyzvednutí zavazadla. To už se nám tam točilo do kolečka, takže jsme na něj nemuseli čekat a zbývala poslední akce. Najít autobusovou zastávku abychom mohli jet do centra Londýna.

Kvůli zpoždění letu jsme nestihli autobus, který jsme měli zarezervovaný. Naštěstí na jízdence psali, že člověk může jet i tím co jeden o hodinu dříve či později, pokud tam je místo. Zjistili jsme tedy kdy jede další a hledali zastávku.

Na jízdence byla i mapa zastávky, takže jsme měli o dost ušetřenou práci. Stoupli jsme si tam a čekali. Jenomže tam přijížděly jen samé divné MHD autobusy, které místo názvu konečné měly na světelném panelu napsaný nějaký úplný nesmysl. Ale fakt nesmysl. Začalo nám to být divné. Nikde nebyla zmínka, že to jede do Londýna. Snoubenec se šel tedy zeptat do stánku, kde prodávali právě jízdenky na autobusy. Ty ženské mu řekli, že se má jít druhým vchodem.

Přišli jsme k druhému vchodu a zase vylezli k těm divných autobusových zastávkám. Zmateně jsme se otáčeli. Už jsme byli fakt zoufalí a naštvaní. Pak jsem si všimla, že (nejspíš na nás) mává jeden řidič autobusu. Po chvíli jsem tedy šla k němu. Zeptal se jestli nehledáme autobus do Londýna. Řekla jsem mu že ano, že potřebujem na Stratford.

Ještě že si nás všiml! Jinak by nám ujel i ten další autobus. Navedl nás do takového podchodu, kterého jsme si vůbec nevšimli, na jehož konci bylo autobusové nádraží s dálkovými autobusy. Něco jako Student Agency. Našli jsme to tak akorát, protože asi za deset minut autobus přijel a my si konečně mohli v klidu sednout a oddechnout.

Except for a French-speaking Arab-looking family with two children sitting behind us. And of course, these kids have been doing a mess all the time, and nobody hasn't spoken to them. Only families from Bohemia do this.

In London


We got off the bus and tried to find a public transport stop that would take us to our temporary home. We got our accommodation through Airbnb because otherwise, the London accommodation is expensive. Already on the bus, I wondered where our hostess is from. Her name was Tejumade. I haven't met such a name yet. "You know that this woman will be Indian," I say to my fiancé. "Or black," I add after a moment of thinking about the origin of the name. I put a beetle into his head at least.

We stood for a while on the sidewalk and tried to find the best way to our home, and when we started looking at where the DLR (such a metro that runs mainly on the surface) we were addressed by a swarthy guy who probably came with us from Stansted. He was a native (originally Italian, said my fiance) and he offered to show us where to go. He was the second person to help us that day. We've come to a different world.

He first asked where we were going. We said that Woolwich. There had to be the apartment from Airbnb. The guy was terrified. He said that Woolwich is one of the most dangerous districts. We were terrified, but what can we do? We didn't even think of looking at the quality of the neighborhoods.

He was going the same way basically, so he offered us to go with him. We agreed. He picked up one more confused tourist with us.

DLR just went wrong, and we had to switch twice. We missed the DLR that went straight to our destination. It took us a long time, but before 11 pm we came to the final Woolwich Arsenal station. From here, we only had to take a bus directly to the house where we were supposed to live.

When we got out of the DLR, we were terrified. The stop was really disgusting. Beggars and weird individuals wandered around. And black people everywhere. Just a little white people were around. I don't consider myself a racist and I have nothing against them, but I'm just not used to such a concentration of black people because it's not in our country. We have just Russians and Vietnamese and gypsies. I felt quite odd between them. Are we still in Europe?!

Then came a bus that brought us in front of the house. But we didn't know it yet. We were supposed to be living in one of about five identical blocks. But which one is right? We are accustomed from the Czech Republic that the blocks have only one house number. In Woolwich, every apartment in the block has its house number. I'm not kidding. So at the block there was not written "Random St. 5," but "Random St. 1-100" and so on. This is probably because they don't have a mailbox at the entrance. Each apartment has a hole in the door. So we had to find a block with the right interval. We succeeded. We rang the bell, and the house lady put us into the block.

Again, we were terrified. The corridor and elevator were messy. The mirror in the elevator was so dirty that we could hardly see ourselves in it. We hoped the apartment wouldn't look the same as the rest of the house.

It didn't. But in England they don't have doorbells, and instead, they have door knockers. We knocked on it and guess who opened us!

A black woman of course!

She wasn't much older than us, and she was so energetic and crazy. She showed us our room, bathroom, and kitchen and went to sleep. It was almost midnight.

It was such a cozy top floor apartment with a nice view of the Thames and the main London airport (the most expensive one). It was tidy, and she even prepared a tea tray for coffee, tea, and other liquids every day for breakfast and even baked a cake. She was so kind.

Až na to, že si za nás sedla nějaká francouzsky mluvící Arabsky vypadající rodina se dvěma dětmi. A ty děti samozřejmě dělaly celou dobu bordel a nikdo je neokřik nebo jim nedomluvil. To se totiž dělá asi jenom v Čechách.

V Londýně


Vystoupili jsme z autobusu a snažili se najít zastávku MHD, které by nás dovezlo až do našeho přechodného domova. Ubytování jsme sehnali přes Airbnb, protože jinak je ubytování v Londýně hrozně drahé. Už v autobusu jsem přemýšlela odkud je naše hostitelka. Jmenovala se totiž Tejumade. S takovým jménem jsem se totiž ještě nesetkala. "Je ti jasné, že ta ženská bude Indka," říkám snoubenci. "A nebo černoška," dodávám po chvíli dalšího přemýšlení o původu jména. Nasadila jsem mu tak brouka do hlavy.

Chvíli jsme stáli na chodníku a snažili se najít v aplikaci tu nejvýhodnější cestu a když jsme se začali rozhlížet kudy vede cesta na DLR (takové metro co jezdí hlavně na povrchu) nás oslovil takový přičmoudlý pán, který s námi nejspíš přijel ze Stanstedu. Byl to domorodec (původem prý Ital, říkal snoubenec) a ten se nabídl, že nám ukáže jak jet. To už byl druhý člověk, který nám ten den pomohl sám od sebe. Přišli jsme si jak v jiném světě.

Nejdřív se zeptal kam jedem. My řekli, že Woolwich. Tam měl být ten byt z Airbnb. Pán se zhrozil. Je to totiž prý jedna z nejnebezpečnějších čtvrtí. Trochu v nás hrklo, ale co se dá dělat. Vůbec nás nenapadlo pátrat po kvalitě čtvrtí.

Pak z něj vypadlo, že v podstatě jedem stejnou cestou, takže můžem jet s ním. Nebránili jsme se. Po cestě nabral do naší turistické skupinky ještě jednoho černocha.

Zrovna to vyšlo docela blbě a museli jsme 2x přestupovat. DLR které jelo přímo k nám totiž ujelo. Trvalo to sice dlouho, ale nějak před jedenáctou hodinou jsme se ocitli na konečné Woolwich Arsenal. Odtud jsme museli jet autobusem přímo před panelák, ve kterém jsme měli bydlet.

Když jsme vylezli z DLR, zhrozili jsme se. Zastávka to byla opravdu nechutná. V okolí se potulovali žebráci a divná individua. Navíc kam oko dohlédlo, všude samí černoši. Bělochů tam procházelo zoufale málo. Nepovažuju se za rasistu a nic proti nim nemám, ale na takovou koncentraci černochů prostě nejsem zvyklá, protože to u nás není. Cítila jsem se tam mezi nimi docela divně. Vždyť jsme v Evropě, ne v Africe?!

Přijel autobus, který nás dovezl až před barák. To jsme ale ještě nevěděli. Měli jsme bydlet v jednom z asi 5 stejně vypadajících paneláků. Jenže který je ten správný? Z ČR jsme zvyklí, že panelák má jen jedno číslo popisné. Ve Woolwichi má číslo popisné každý byt v tom domě. Nedělám si srandu. Takže u vchodu nebylo napsáno "Frances St. 5," ale "Frances St. 1-100" a tak podobně. Odvíjí se to nejspíš od toho, že nemají u vchodu schránky. Místo schránky má každý byt díru ve dveřích. Museli jsme tedy najít barák se správným intervalem. Povedlo se. Zazvonili jsme na zvonek a paní domácí nás pustila do baráku.

Opět jsme se zhrozili. Hnusnější chodbu a výtah jsem neviděla. Zrcadlo v něm bylo tak upatlané, že jsme se v něm skoro neviděli. Doufali jsme, že byt nebude vypadat tak, jako zbytek baráku.

Nevypadal. Angličani ale nevedou zvonky a místo toho mají klepátka. Zaklepali jsme na klepátko a hádejte kdo nám otevřel!

Jasně že černoška.

Nebyla o moc starší než my a byla taková energická a praštěná. Ukázala nám náš pokoj, koupelnu a kuchyň a šla spát. Už totiž táhlo na půlnoc.

Byl to takový útulný byteček v posledním patře s pěkným výhledem na Temži a na to hlavní londýnské letiště (to nejdražší). Měla tam uklizeno a dokonce nám každý den na snídani připravila tác s věcmi na čaj, kafe a další tekutiny a dokonce upekla dort. Teda dort. Oni všemu říkají dort (cake). Přirovnala bych to k bábovce. Jen to bylo na plechu. Nebylo to vůbec špatné.

IMG_20180803_080752.jpg

IMG_20180803_080754.jpg

And when she baked it? At about 2 am. But my fiance should tell better. I fell asleep.


To be continued...

A kdy ho upekla? Asi ve 2 ráno. O tom by ale měl spíš vyprávět snoubenec. Já jsem to zaspala.


Pokračování příště...


Next episode - Day 2: Just Relax



May the seed be with you! :D

Sort:  

Wow, talk about an adventure!

If it's any consolation, American airports are equally as shitty. The only airports I've truly enjoyed are the Japanese ones. Things actually work there!

I've been to three airports. London Stansted, Leeds (also GB) and our Czech one, of course, and I must say that ours is the best from them. There are nice places to spend time while waiting even before passport control and a lot of seats. In Stansted, we had to sit on heating. The only seats were for disabled people, and there was max. five people sitting on them. Other +/- 15 seats were empty all the time.

Wasn't there a lot of people in Japan? Maybe we'll go there once. It's my fiancé's dream.

A já myslel že to je horská dráha 😊 myslím to video mezi-gatového-vláčku.
Naštěstí u těch horších vzpomínek, např. když člověku něco ujede nebo se mu něco nelíbí, časem zapomene na ten prožitek, který u toho měl a dokáže o nich mluvit s humorem, to je na cestování dobré.

No minimálně při výjezdu z tunelu to jak horská dráha působí, protože jsme jeli do kopečka :D

A určitě. Spoiler alert: Cesta zpět byla podobná. V tu chvíli to člověka hrozně vytočí, ale naštěstí vše dopadlo dobře.

I enjoyed your experiences in London. Please check out my blog posts if your interested in travelling in Europe. Ciao

Na letištích jsou vždy zajímavé zážitky :-) Máš to hezky popsané. To muselo dát hodně práce ;-)

Letiště rozhodně stály za to. Hlavně Stansted.

Ten článek je tak nechutně dlouhý, že mě to upřímně ani nebavilo psát (vinu na tom má i to, že vyšel nový expansion WoWka) a ještě ke všemu h.... z toho :D

:-D Odměna by mohla být větší za takovou práci. Chtělo by to hlas pořádně tučné velryby.

Mi povídej :D