Podivná planeta
Přidávám další povídku, která je trochu z jiného soudku....
Přistál jsem se svou lodí na další planetě. Tato malá koule visící v prázdnotě vesmíru, mne zaujala svou barvou. Byla celá žlutá. Zajímalo mne proto, jak se může žít na zemi, kde je jen samá poušť. Pokud tu ovšem nějaký život byl.
Zatím co jsem měřil hodnoty okolního vzduchu, Pivo nedočkavě vrtěl ocáskem u výstupní komory. Nemohl se dočkat, až se venku proběhne.
Pivo nebyl pejsek, bylo to zvláštní stvoření, které jsem poznal na jiné planetě. Vlastně ani nevím, jak se jeho rasa jmenuje. Velký byl asi jako jezevčík, měl kopýtka jako prasátko, hlavu připomínající mravenečníka a malá zakrslá křidélka, která mu určitě nesloužila k letu. Byl vlastně celkem škaredý, ale já si ho nějak oblíbil.
Přístroje ukazovaly příznivé podnebí, což mě, abych přiznal, překvapilo. Vzal jsem tašku s věcmi a otevřel nedočkavému Pivu dveře. Ten se okamžitě vyřítil ven a skákal tam jak pominutý. Já se jen smál a zamykal mezitím naši loď.
Venku bylo docela chladno, představoval jsem si tuhle planetu, jako obrovskou, žhnoucí pec. Slunce tu bylo přitom blíže než na Zemi. Předpokládal jsem, že jejich atmosféra zřejmě lépe pohlcuje sluneční záření, ale i tak tu bylo až moc chladno. Pivo se začal rýpat v zemi. Je pravda, že jeho kopýtka nebyla na takové věci moc uzpůsobena, ale jeho dlouhý nos mu velice zdatně pomáhal.
„Co to tam máš?“ zajímalo mě.
Přistoupil jsem blíže, abych se podíval, ale Pivo mě nechtěl ke svému úlovku pustit. Nakonec se mi to však po kratším zápolení podařilo. Pivo na mě uraženě zaprskal a lehl si rezignovaně do písku. Já se alespoň mohl věnovat onomu nálezu. Odhrnul jsem trochu písku a narazil na plochu pokreslenou zvláštními symboly. Nevěděl jsem, kam je zařadit, určitě se nepodobaly žádné formě písma, se kterým jsem se doposud setkal.
Pomalu jsem začal objekt vyhrabávat, přičemž se začalo ukazovat, že je to těleso oblých tvarů. Vypadalo to na kouli nebo šišku. Co se však ukázalo po vyhrabání, jsem vůbec nečekal. Oprášil jsem poslední zbytky písku a uvědomil si, co držím v ruce.
Byla to obrovská kraslice. Vajíčko, tedy spíš velké vejce, pomalované okrasnými vzory. Koukal jsem na to, jako smyslů zbavený. Dokonce i Pivo vstal a šel se blíže podívat, co to mám. Nechápal jsem, kde se tu to vajíčko vzalo, ale to hlavní mělo teprve přijít.
Pivo mi nervózně pobíhal kolem nohou a snažil se dostat k vajíčku. Celého mě poskákal, ale vajíčko jsem mu dát nemohl, to by z něj nic nezbylo. Chvíli jsme se takto handrkovali, když v tom Pivo naráz zpozorněl a začal větřit. Zadíval jsem se stejným směrem, jakým se koukal i Pivo a v dáli jsem zahlédl postavu, která se k nám rychle přibližovala.
Po chvíli pozorování mi došlo, že poskakuje a taky jsem si všiml, že něco nese. Díval jsem se na ni a nevěřil svým očím.
„To přece není možné,“ pronesl jsem. Pivo jen zakroutil ocáskem.
Konečně k nám doskákal, obrovský velikonoční zajíc. Nesl si košíček a v něm…
Všichni jsme se koukli do mé ruky. Zajíc hlavou ukázal do svého košíčku.
„Asi chceš to vajíčko, co?“ zeptal jsem se.
„Mno, to je fsnad efidentální, ne?“ promluvil najednou zajíc a já se lekl tak, až mi vejce skoro vypadlo z ruk. Zajíc při tom pohledu vytřeštil oči a svěsil uši. Poté si mohl oddechnout.
Dal jsem mu vajíčko do košíku a zajíc mi poděkoval a vypadalo to, že jsem s místním obyvatelstvem na dobré cestě, nebýt Piva, který mu počůral nohu.
„Zaftlašená potfola,“ rozčiloval se zajíc. Rychle jsem Piva zavolal a domluvil mu, že tohle dělat nesmí.
„Pročpak tak šišláte?“ opatrně jsem se zeptal. Zajíce to však evidentně naštvalo.
„Ploš? Ty by ši šnad mluvil nolmálně s takovými žuby?“
Odpověď to byla docela logická a navíc jsem nechtěl domorodce více provokovat, tak jsem raději mlčel.
Zajíc zakroutil hlavou, otočil se a začal skákat pryč. Já s pivem jsme běželi s ním, ale jeho tempo jsme ani jeden nezvládali, proto se nám za chvíli ztratil. Běželi jsme ještě chvíli směrem, kam měl zajíc namířeno, doběhli jsme však pouze k naší lodi.
Bylo to divné, planeta přece nebyla tak malá, abychom jsme ji celou oběhli. Začal jsem utíkat na opačnou stranu. Netrvalo to dlouho a ocitl jsem se opět u naší lodi. Ať jsem běhal, jakým směrem jsem chtěl, kličkoval a měnil všelijak směr, vždycky jsem po určité době dorazil k lodi.
Po zajíci nebyla nikde ani stopa, všude jen samý písek a vůbec žádný život. Rezignovaně jsem nastoupil do vesmírné lodi a připravoval se k odletu. Pivo si spokojeně zalezl do svého pelíšku a než jsme vystoupali z atmosféry, už spal.
Ještě jednou jsem pohlédl na tu zvláštní planetu a zjistil, že je velká asi jako Mars. Nechápavě jsem zakroutil hlavou a šel si taky lehnout. Než jsem usnul, tak jsem si říkal:
„Co mě jenom potká, na další planetě.“
Palec nahoru ;)
Děkuji :)
Pěkná povídka, hned jsem dostal žízeň :-)
Tuším, že vím na co. :)
jojo :-D